Zemřel Martin Braniš. Profesor, po dlouhá léta ředitel Ústavu pro životní prostředí na Přírodovědecké fakultě UK, jeden z otců zakladatelů Centra pro životní prostředí...
Ve výčtu jeho profesních zásluh by se jistě dalo pokračovat: svým důsledným, pečlivým přístupem, odborným rozhledem, poctivostí a jistou osobní statečností při sdělování (nejen vědeckých) „pravd“, a také vtipem a ochotou vždy pomoci těm, kteří mohli (podle jeho názoru) přispět dobré věci, si získal důvěru mezi svými studeny a spolupracovníky zde i v zahraničí.
Především to byl ale kamarád do nepohody, o kterého bylo možno se opřít v mnoha složitých situacích, a on je dokázal „ustát“ často i za své svěřence. Jako osoba se přitom vždy držel v pozadí, přičemž „skromně“ je pro tento druh sebe-zapření slabé slovo – šlo mu vždy o podstatu, nepřikrášlenou skutečnost, která teprve v tomto kritickém pohledu může ukázat svou pravou tvář. Dokázal se tak dobrat poznatků ryzích, které ve světě významů posunutých či rozostřených rozmanitými zájmy, překrytých často povrchními hesly, frázemi, slovním i jiným balastem jsou postupně stále méně zjevné. Ukazoval, co je pod těmito ideologickými nánosy skryto, i jak postupovat, aby se jimi člověk nenechal ošálit. Objevoval tak nové možnosti, jak učit i zkoumat otázky, které jej zajímaly. A byly to vždy problémy na pomezí tvrdé, teoreticky podložené vědy, a jakéhosi abstraktního „dobra“, jež by mohlo vědecké úsilí přinést lidem; už jen schopnost vidět jasně a neuhnout z racionálně odůvodněného stanoviska, které se držel a snažil se ji naučit všechny kolem sebe, by mohla být mocným nástrojem zlepšení stavu současného světa.
Martin si nikdy nestěžoval a jediná věta, jež by mohla naznačit jeho potíže z poslední doby, zněla: „Mám toho docela pracovně i osobně dost.” Napsal ji koncem května tohoto roku, a pak už jen 13. června poslal text na obhajobu prof. Kindlmanna s těmito slovy:
„Jano,
trochu jsem se zasekl na článku M. Říhy. Předpokládám, že prof. Kindlmann asi nereagoval. Jelikož bych rád trochu vyváženosti, posílám reakci na článek: Věda jako kooperující systém...
Ahoj
M.“
Martinův článek, který vzápětí v Envigogice vyšel, končí slovy:
„Přeji si, aby si lidé vzpomněli, že příroda je mocná čarodějka. A také, kam se na ni hrabeme. Také se tomu říká pokora.“
Martin přijal svůj osud v duchu této pokory – mnozí jsme o vážnosti jeho stavu nevěděli, a tak jsme na nejsmutnější zprávu ani nebyli připraveni. Nestihli jsme mu říci nic z toho podstatného, co by si při loučení mohli a snad měli lidé sdělit: že ho máme rádi, a jak moc pro nás znamená. Také on by nám možná dosvědčil mnohé z toho, co jsme spíše jen tušili: že co dělal, bylo pro nás, a četná přátelství v akademické obci, nevládních organizacích i jinde ho pobízela k (někdy přespříliš) usilovné činnosti. Nezbývá nám nyní, než se na tohoto našeho přítele a kolegu o to usilovněji snažit rozpomínat: přemýšlet o jeho „poselství“. Jakkoli je to slovo, které v jeho kritickém slovníku určitě chybělo, pro nás je jedinou nadějí, jak alespoň v myšlenkách být ještě někdy spolu.
Jana Dlouhá, v Praze dne 30. 9. 2013
Martin Braniš vykonal v životě mnoho, a také hodně rozdával: studentkám a studentům i kolegům. Kdybych měl ze všeho, co by bylo možné napsat a zač Martinovi poděkovat, něco vyzdvihnout, bylo by to toto. Vždycky byl kritický v myšlení, ve vědě i ve vztazích i k názorům a návrhům kolegů. A zároveň snad nepamatuju případ, kdy by nenašel řešení: jak spojit zdánlivě nesmiřitelné, kdy stát naopak pevně na svém z důvodů mravních, jak vyhledat data nebo nalézt metodu, a hlavně: jak najít dobrou radu pro každého, s kým se v debatě či v názoru střetl. Proto byl pro mne tak vzácný: tam, kde často kriticky hodnotil, vždycky nabídl i řešení; kde ani on řešení neznal, šel je zpravidla hledat, ale nikdy nekritizoval. I proto po něm nadlouho zůstane ve světě kolem nás velká prázdná nika.
Ivan Rynda, v Praze dne 30. 9. 2013
Záznam z besedy z 8. 1. 2013, na které Martin Braniš vystupoval - najdete tam také pár jeho fotek
