Konference

Tomáš Zídek,
Ministerstvo zemědělství ČR

Vztah zemědělství a životního prostředí je neoddělitelně provázán. Nikoliv však pouze v negativním smyslu, jak bylo dříve zvykem často slýchat. Zemědělská hospodářství bývají označována jako „semi-natural ecosystems“ Z jednoho úhlu pohledu zajišťuje zemědělství produkční funkci a to v závislosti na přírodních zdrojích a jejich kvalitě. Z druhého pohledu zemědělství historicky utvářelo krajinu, přispívá k vytváření biodiversity. V některých případech lze konstatovat, že kultivovaná krajina, jakožto stanoviště určitých druhů, může být udržena pouze tehdy, jestliže bude zajištěno pokračování environmentálně příznivého způsobu obhospodařování zemědělské půdy. Význam zemědělství pro životní prostředí EU je potvrzen i rozlohou, kterou v rámci celkové výměry EU zaujímá: jedná se cca o 50% podíl zemědělské půdy a o 28% podíl půdy zalesněné.

Při vytváření Společné zemědělské politiky, jakožto trhu pro zemědělské produkty bylo nahrazení národních zemědělských politik prezentováno jako snaha zajištění dostupnosti zemědělských produktů pro spotřebitele a vyšší životní úrovně pro venkovskou komunitu. Na jedné straně došlo k modernizaci evropského zemědělství, na straně druhé k negativním vlivům na životní prostředí, zejména intenzifikací zemědělské produkce, která způsobovala přebytky a environmentální degradaci.

Pokud se ohlédneme za vývojem SZP, prvním krokem pro její vytvoření byla Římská smlouva, která však ještě nerespektovala vliv na životní prostředí. V 50. letech bylo prioritou zvyšování zemědělské produktivity, což následně vedlo v 60. letech k poškození  životního prostředí. V roce 1972 se ve Stockholmu konala první světová konference o životním prostředí na mezinárodní úrovni. Následně byl přijat politický dokument, stanovující principy a cíle v oblasti životního prostředí – I. Environmentální akční program. V sektoru zemědělství se tento akt odrazil v roce 1975 přijetím směrnice o méně příznivých oblastech – SR č. 268/75 EES. Později, v roce 1987 nabyl účinnosti tzv. Single European Act, který vytvořil právní základ pro environmentální politiku. Byla přijata některá důležitá legislativní opatření: nařízení 797/85 o zlepšování výkonnosti zemědělských struktur (zohledňovalo pomoc pro environmentálně citlivé oblasti), nařízení 1760/87 (ohled pro zvyšování pomocí pro environmentálně citlivé oblasti, přírodní zdroje a krajinu) a dále nařízení 2328/91 ke zlepšování efektivnosti zemědělských struktur (zohledňovalo zemědělství slučitelné se životním prostředím v environmentálně citlivých oblastech a v méně příznivých oblastech).

Výrazným mezníkem pro zemědělský sektor byla konference v Rio de Janeiro v roce 1992, kde byl formulován princip trvalé udržitelnosti, který následně převzala i Maastrichtská smlouva. Na základě V. Environmentálního akčního programu, přijatého Evropskou komisí v roce 1992 je zemědělství jedním z pěti cílových sektorů, jehož priority jsou zejména následující:

• udržovat základní přírodní procesy nepostradatelné pro trvale udržitelné zemědělství
• ochrana vod, půdy, genetických zdrojů
• snížení chemických vstupů (pro dosažení rovnováhy mezi vstupy živin a absorpční kapacitou půdy a rostlin)
• podporování postupů environmentálního managementu na venkově
• zachování biodiversity a přirozených stanovišť rostlinných a živočišných druhů a minimalizace přírodních rizik

Významným momentem reformy SZP v roce 1992 bylo podpoření farmářů k méně intenzivním produkčním metodám a tedy snížení přebytků produkce a zohlednění vlivu na životní prostředí. Výsledkem byla tzv. agro-environmentální opatření. Společně s touto reformou byla přeformulována strategie Strukturálních fondů a aspekt životního prostředí byl takto zařazen do politiky rozvoje venkova v rámci EU.

Soubor agro-environmentálních opatření (původní Nařízení Rady 2078/92)

Tento soubor opatření zahrnoval takové zemědělské produkční postupy, kompatibilní s požadavky na ochranu životního prostředí a udržování venkova. Členské státy vypracovaly programy, na základě kterých podporovaly následující aktivity:

• uvádění půdy do klidu (set-aside)
• údržba opuštěné půdy (zemědělské, lesnické)
• nepotravinářská produkce
• zalesňování zemědělské půdy
• extenzifikace chovu hospodářských zvířat
• extenzifikace rostlinné produkce (včetně zavádění trvalých travních porostů)
• podpora produkčních technologií šetrných k ŽP (ekologické zemědělství)
• chov ohrožených plemen
• pěstování plodin ohrožených ztrátou genetického materiálu
• snížení úrovně vstupů (průmyslových hnojiv, přípravků na ochranu rostlin)
• management půdy, podporující rekreační aktivity a přístup veřejnosti na pozemky
• školení zemědělské veřejnosti o způsobech hospodaření, kompatibilních s požadavky ochrany životního prostředí

Současné možnosti zohledňování životního prostředí v rámci zemědělské produkce v EU podle nového Nařízení Rady (EC) 1257/1999
(z 15.5.1999 o podporování rozvoje venkova prostřednictvím EAGGF, kterým se také pozměňují a ruší určitá nařízení) :

Na základě nové AGENDY 2000 je od 1.1.2000 účinné nové nařízení 1257/99, které zjednodušuje právní rámec a sjednocuje dřívějších 13 nařízení pod nařízení jedno. Obsahuje celkem 22 opatření pro rozvoj venkova, z nichž právě soubor agro-environmentálních opatření je povinný pro všechny členské státy EU. Kandidátské státy se připravují na realizaci těchto schémat prostřednictvím pilotních projektů nebo nového předvstupního nástroje – programu SAPARD. Z nařízení 1257/99 lze uvést např. tato opatření:

• podporování nepotravinářské výroby (viz čl. 2)
• podpora trvale udržitelného lesního hospodářství (viz čl. 2)
• podpora zachování a posílení systémů hospodaření charakterizovaných nízkými vstupy (viz čl. 2)
• podpora ochrany a posílení vysoké hodnoty přírody a trvale udržitelného zemědělství, které respektuje požadavky ochrany životního prostředí (viz čl. 2)
• podpora pro méně příznivé oblasti a oblasti s ekologickými omezeními (viz článek 13)
• podpora zemědělských metod šetrných k životnímu prostředí (článek 22)
• lepší zpracování a odbyt zemědělských výrobků (přispívající mj. k ochraně životního prostředí) – (čl.25)
• podpora na zalesnění zemědělské půdy, pokud bude slučitelné s požadavky na ochranu životního prostředí (článek 31)
• posílení přizpůsobivosti a rozvoje venkovských oblastí mj. ve směru ochrany životního prostředí z pohledu zemědělství a lesnictví a ochrany krajiny i zlepšování péče o zvířata (čl. 33)

V ČR existuje v současné době nařízení vlády č.24 /99, na základě kterého jsou podporovány mimoprodukční funkce zemědělství. V důsledku nového nařízení 1257/99 bude současná úprava vládního nařízení ČR harmonizována tak, aby v maximální míře odpovídala současným požadavkům nařízení 1257/99.

V souvislosti s nitrátovou směrnicí ES 91/676, která požaduje snížení znečištění vod způsobené dusičnany ze zemědělských zdrojů, vymezují členské státy jednak citlivé oblasti a jednak  musejí přijmout celoplošná opatření, mezi něž patří tzv. Zásady správné zemědělské praxe. Taktéž na implementaci této problematiky do našeho systému se aktuálně pracuje.

V tomto směru je třeba zdůraznit, že vzdělávání vysokoškolských odborníků v této nové problematice je žádoucím předpokladem pro správné a dostatečné šíření a aplikaci nových trendů vývoje jak mezi odbornou, tak i mezi širokou veřejnost. Tento proces musí být dostatečně rychlý a kvalitní, abychom dokázali včas a pružně reagovat na možnosti nabízející se např. z EU (např. ze Strukturálních fondů) a to tak, abychom v konečném důsledku mohli z nabízené ruky pomoci čerpat prostředky podmiňující trvale udržitelný rozvoj, ochranu životního prostředí, rozvoj zemědělství a venkova a potažmo i blaho nás všech.