Konference

Miloslav Herčík,
Fakulta metalurgie a materiálového inženýrství, VŠB-TU Ostrava

Vzdělání a výchova studentů v oblasti životního prostředí na naší škole je v současné době, ale i po řadu předchozích let, realizována ve třech souvisejících a navazujících stupních. Pro lepší přehlednost a srozumitelnost je tato třístupňová tzv. „ekologická výchova“ znázorněna schematicky na obr. 1. Tato třístupňová vzdělávací soustava v oblasti životního prostředí je na jednotlivých fakultách uplatňovaná v omezené formě (dáno zaměřením studia) a pouze na Fakultě hornicko-geologické a Fakultě metalurgie a materiálového inženýrství je uplatňována v plném rozsahu.

Obr. 1    Výuka a výchova v oblasti životního prostředí na VŠB - Technické univerzitě Ostrava
I. stupeň		II. stupeň		III. stupeň
Základní ekologická výchova		Bakalářské a magisterské studium s doplňujícím vzděláním v oblasti ŽP		Doktorské studium
Pro: všechny studenty		Pro: obory a zaměření v oblasti ŽP na jednotlivých fakultách		Pro: vybrané absolventy všech fakult VŠB-TUO a jiných vysokých škol technického zaměření
Předmět je vyučován plošně pro celý ročník popř. pro jednotlivé obory. Doporučený rozsah předmětu 5 hodin týdně (obvykle 3 + 2)		Počet předmětů s tématikou ŽP v jednotlivých oborech je individuální (obvykle 10-20 % všech vyučovaných předmětů)		Absolvování devíti zkoušek (včetně státní doktorské zkoušky) z odborných předmětů v oblasti ŽP a zkoušky jazykové
Ukončení: zkouškou		Ukončení: státní závěrečnou zkouškou, obhajobou závěrečné, u inženýrského studia diplomové práce		Ukončení: státní doktorskou zkouškou, obhajobou disertační práce

I. stupeň

Základní ekologickou výukou procházejí všichni studenti VŠB - Technické univerzity Ostrava. Organizování a realizace této základní výchovy (tzv. ekologické gramotnosti) je v kompetenci jednotlivých fakult. Rozsah výuky je různý podle jednotlivých fakult a pohybuje se v rozmezí 2 až 3 hodin přednášek a 1 až 2 hodin cvičení týdně v jednom semestru.

Osnova (obsahová náplň) tohoto předmětu se rovněž na jednotlivých fakultách liší, a to podle zaměření a potřeb budoucích absolventů - inženýrů. V některých případech je více zdůrazněna ekologická část (ekologie), naopak v některých předmětech je kladen důraz na praktickou část, tzn. ochranu životního prostředí (minimalizace vlivu průmyslu na ŽP).

Tento základní předmět, který uvádí studenty do problematiky ochrany životního prostředí, je vyučován buď plošně pro celou fakultu v jednom předmětu (např. Fakulta metalurgie a materiálového inženýrství) nebo pro jednotlivé neekologické studijní obory.

Obecně můžeme říci, že cílem tohoto úvodního ekologického předmětu je seznámit studenty se základními pojmy a vztahy ve vědním oboru ekologie a její praktické disciplíně ochraně životního prostředí. Vede studenty k pochopení přírodních dějů a zákonitostí, probíhajících v přírodě, biosféře a k jejich narušování antropogenní, zejména průmyslovou činností. Vede studenty k ekologickému myšlení a aplikaci této problematiky v navazujících technických předmětech.

II. stupeň

Studium v tomto stupni představuje konkrétní studium v jednotlivých oborech (popř. zaměřeních) na jednotlivých fakultách. Je to tedy v podstatě studium volitelné, neboť sám student si podle možností fakulty volí obor, ve kterém bude fakultu absolvovat.

Každá fakulta si podle představ, záměrů a podle technických a pedagogických možností stanovuje sama své studijní ekologické obory. Z tohoto důvodu se tyto ekologické obory vyskytují v široké rozmanitosti a jsou dány typem a osnovou jednotlivých oborů.

Obecně však můžeme konstatovat, že ve většině případů (a to nejen na naší univerzitě) je přeceňována a využívána poptávka studentů o studium na atraktivních fakultách a oborech. Většina studentů chce studovat obory, které se jim líbí (ekonomika, právo, ekologie, ochrana životního prostředí atd.). Naopak bývá značně přehlížena nabídka praxe; jejich budoucí uplatnění. K tomu přistupuje mnohde i nízká úroveň a počet pedagogů s potřebnou aprobací (s vědeckou akreditací) v oblasti ekologie a ochrany životního prostředí.

III. stupeň

Nejvyšším stupněm technického vzdělání v oblasti životního prostředí je doktorské studium. Na VŠB-TUO je realizováno jako studium celoškolské v oboru „ochrana životního prostředí v průmyslu“.

Absolvent - doktor tohoto oboru je tedy nejen inženýrem dané profese, ale navíc absolvoval náročné studium v oblasti ochrany a tvorby životního (ale i pracovního) prostředí, ukončené vykonáním státní doktorské zkoušky a obhajobou disertační práce v tomto oboru. Tvorba životního prostředí je zastoupena problematikou regenerace krajiny ovlivněné důlní a ostatní průmyslovou činností. Je tedy připraven a schopen úspěšně řešit celou škálu problematiky, spočívající v minimalizaci vlivu průmyslové činnosti na složky životního prostředí.

A nyní několik poznámek a doporučení závěrem:

Environmentální výchova neboli výuka v oblasti životního prostředí na technických vysokých školách musí probíhat jako doplňující a navazující vzdělání na technickém základu daného inženýrského oboru.

Obory a zaměření v oblasti ochrany životního prostředí výhradně zaměřené na tuto problematiku bez inženýrského základu jsou podle mého názoru a zkušeností pro technickou praxi nepotřebné. Tito univerzální ekotechnici neboli tzv. „environmentalisté“ nemohou v praxi zvládnout složitou problematiku v široké oblasti složek životního prostředí.

Nevhodná je naopak i příliš úzká specializace jednotlivých oborů a zaměření na problematiku životního prostředí. V současné době na našich technických vysokých školách existují stovky těchto oborů a zaměření. V mnohých případech odrážejí módní trend a pouze přitahují studenty na technické studium. Výuka předmětů a zabezpečení odbornosti pedagogy je obvykle na nízké úrovni, bez jejich požadované aprobace a bez možnosti zapojení studentů do vědecké a výzkumné činnosti v příslušných laboratořích.

Environmentální výchova na technických vysokých školách musí být realizována v širokém spektru. A to nejen jednotlivými předměty životního prostředí podle učebních plánů, ale musí být zakotvena a prolínat se v osnovách jednotlivých předmětů technického a technologického charakteru. Významné je i zapojení studentů do výzkumné a vědecké činnosti.

Závěrem je třeba dodat a nutné si uvědomit, že v tvrdé budoucí konkurenci v boji o ekologického spotřebitele a při posuzování výrob a výrobků uspějí jen ty technologie, které budou máloodpadové s téměř minimálním dopadem na čistotu ovzduší a vod a ty technologie, které budou šetřit surovinové vstupy, zejména neobnovitelných přírodních zdrojů. Aby význam a principy trvale udržitelného rozvoje naší společnosti byly pochopeny všemi studenty v širším kontextu a beze zbytku realizovány v praxi.

Minimalizace vlivu této antropogenní průmyslové činnosti na životní prostředí by měla mít prioritní postavení před zlepšováním, neboli „léčením“ již poškozené přírody a celého našeho prostředí, ve kterém musíme žít. Toto prioritní postavení technických vysokých škol by si měli uvědomit všichni pedagogové, kteří připravují, schvalují a realizují environmentální výchovu na našich vysokých školách.