Konference

Michal Nekvasil,
student VŠE Praha a FSV UK Praha

Obsah:

Úvod

1.  Vztah člověka k přírodě, pojetí svobody

2.  Vztah člověka k faktoru času, vztah k novým myšlenkám

3.  Vztah člověka ke smyslu vlastní aktivity, role racionality

4.  Vztahy lidí navzájem, postavení individua ve společnosti

5.  Vztah kultury k lidské podstatě, pojetí lidských práv  a odpovědnosti

Závěr

Úvod

Všechny úvahy v této práci vycházejí z hypotézy, že lidské chování a jednání je podmíněno jednak biologicky a jednak kulturně. V kulturní rovině se jedná o podmíněnost kulturním hodnotovým paradigmatem, systémem hodnot. Postupně vytvářené paradigma západní kultury[1] vedlo v „severozápadní“ části světa k jednání, jež výrazně přispělo ke vzniku globálních problémů na naší planetě. Z těchto globálních problémů zaměřím svoji analýzu zejména na problémy ekologické, jež jsou podle mého názoru v současnosti nejpalčivější hrozbou.

Z geograficko‑kulturního hlediska je práce zaměřena na západní kulturu a to ze tří důvodů. Jednak se ukázalo, že zmíněné globální problémy vznikají synergickým působením jevů lokálních a že globální snaha o jejich řešení není zdaleka tak efektivní jako drobná úsilí na lokální úrovni. Proto je myslím smysluplné zkoumat (příp. se snažit ovlivňovat) hodnoty té kultury, z níž sami pocházíme a jíž nejlépe známe. Za druhé se domnívám, že právě západní civilizace je klíčovým původcem zmíněných problémů. Posledním důvodem je stále sílící pronikání západní kultury do všech tří dimenzí[2]  kultur ostatních, což považuji za nesmírně nebezpečný fenomén. Přijme‑li totiž svět, jenž s neskrývanou nadřazeností nazýváme rozvojovým, způsob života a chování a později třeba i hodnotový žebříček dnešní západní civilizace, lze jen těžko formulovat optimistické vyhlídky lidstva. Jestliže se zdá, že si ostatní svět skutečně bere příklady ze západní kultury (bohužel většinou ty špatné), může, a snad i musí, být naším příspěvkem k řešení globálních problémů uvědomělá změna našeho hodnotového paradigmatu a následně i našeho chování.

Metodologicky vychází práce jednak z koncepce Kluckhohnové a Strodtbecka[3] a jednak z úvah pana Josefa Vavrouška o lidských hodnotách slučitelných s trvale udržitelným způsobem života.[4]  Kromě samotné analýzy hodnotového paradigmatu západní kultury a jeho vlivu na životní prostředí nabízí práce na několika místech i určité pracovní hypotézy možných impulsů ke změně našeho hodnotového systému a k přijetí naději vzbuzující koncepce trvale udržitelného způsobu života za svou.[5] 

1.      Vztah člověka k přírodě, pojetí svobody

Při zkoumání jednotlivých kultur lze nalézt tři hlavní modifikace tohoto vztahu: podřízení člověka silám přírody (jak tomu bylo v převážné části historie lidstva a jak tomu stále je u tzv. přírodních národů), harmonie člověka a přírody (tradiční rys východních kultur) anebo ovládnutí přírody člověkem. Posledně jmenované se do značné míry již „podařilo“ západní civilizaci.

Snaha západní kultury ovládnout a podrobit si přírodu má zřejmě kořeny již v době renesance, v tehdejším mechanickém obrazu světa. Od vzniku života v oblasti západní Evropy byla příroda chápána spíše jako protivník ve smyslu nutnosti bojovat s přírodou o to, kdo koho ovládne. Od období renesance začíná mít člověk stále zřetelněji navrch a příroda se stává objektem v tzv. subjekt‑objektovém vztahu, kde člověk vystupuje jako subjekt. Příroda je považována za nástroj ke zdokonalování člověka, za mechanický stroj, jenž pomáhá člověku vytvářet stále lepší výtvory pro rozvoj materiální složky kultury a svoje zdokonalování.

Rovněž svoboda, jedna z nedůležitějších hodnot západní kultury, je chápána především ve vztahu k přírodě ‑ člověk díky své racionalitě poznává přírodní zákony a přetváří přírodu k obrazu svému, čímž se „osvobozuje“ z její nadvlády. Nicméně pojetí svobody v sobě skrývá i jednu pozitivnější dimenzi, naději ‑ svoboda je totiž chápána i jako prostředek, díky němuž se může člověk rozvíjet na cestě od přírody k duchovnu ‑ tento duchovní rozvoj by mohl v budoucnu sehrát velmi pozitivní roli.[6] I přesto se však materiální složka západní kultury rozvíjí od tohoto období neúměrně rychle a rozvoj duchovní složky kultury za ní zřetelně zaostává. Tím se vytváří nebezpečná nerovnováha a vzniká tzv. kulturní mezera.

Již tak prudký rozvoj materiální složky západní kultury ve 20. století dále akceleruje. Jeho motorem jsou naše stále rostoucí požadavky na uspokojování stále rostoucích potřeb. Neuvědomujeme si při tom, že po uspokojení jisté míry našich potřeb začíná jejich další stupňování působit protismyslně. Uspokojování těchto náročných potřeb totiž vede k ohrožení saturace potřeb zcela zásadních (pitná voda či dýchatelný vzduch).

Zmíněná kulturní mezera může být myslím v západní kultuře zacelena tehdy, když si člověk uvědomí, že nestojí nad přírodou, ale že je součástí přírody. Přijme‑li západní civilizace tento fakt za svůj, je pak již jen krůček k naplňování hodnot jakými jsou úcta ke všemu živému i k přírodě jako celku, snaha o minimalizaci odpadů, orientace na využívání obnovitelných zdrojů, tedy směřování v duchu konceptu trvale udržitelného rozvoje.

2.      Vztah člověka k faktoru času, vztah k novým myšlenkám

Jednotlivé světové kultury lze rovněž rozlišit podle toho, zda jsou orientovány spíše na minulost, přítomnost nebo budoucnost.[7] Tradičně uváděným příkladem spíše historicky orientované kultury je čínská (konfuciánská) kultura. Za kultury orientované na přítomnost se dají označit některé kultury latinskoamerické.

Západní kultura, a zejména její americká větev, je orientována především na budoucnost. V západoevropské kultuře není tato preference již tak jednoznačná, přesto výrazně převažuje. Podle mého názoru negativním rysem kultur orientovaných na budoucnost jsou velmi volná rodinná pouta, přílišná mobilita (ve všech smyslech toho slova), jistá vykořeněnost z přirozeného vztahu generací, nezájem a neúcta k výsledkům práce svých předků. Toto vzbuzuje určité obavy o schopnosti západní kultury přijmout myšlenky trvale udržitelného způsobu života. K plnému pochopení tohoto konceptu je totiž zapotřebí porozumět i mezigeneračnímu vztahu ‑ planetu máme totiž od svých dětí pouze vypůjčenou a musíme jim jí zase v pořádku vrátit ‑ v samém jádru konceptu je úcta k příštím generacím. Mladší generace lidí západní kultury se spoustou energie k uskutečnění změn se rovněž programově brání zkušenostem, které by jí mohla předat generace starší, jež nemá již dostatek této energie, zato má neocenitelnou životní zkušenost a nadhled nad možnostmi změn.

Orientace na budoucnost má však i své nesporné pozitivum. Dnešní svět se dostal do bezprecedentní situace, kdy mnohé naše aktivity mají dopad nejen lokální a regionální jako dříve, ale plně globální. Kultury orientované na minulost, jejichž uvažování vychází z domněnky, že na všechny problémy a otázky lze najít řešení či odpověď v minulosti, se dostanou do fatálních problémů. Naopak kultury orientované na budoucnost mají ve své povaze schopnost poměrně snadno přijímat nové myšlenky, nové koncepce. Zde lze myslím spatřovat naději na vnitřní ztotožnění se s koncepcí trvale udržitelného způsobu života. Nejlepší předpoklady pro ně má právě západoevropská kultura, jež je orientovaná na budoucnost, ale zároveň má do jisté míry schopnost se na ní dívat optikou minulých generací.

3.      Vztah člověka ke smyslu vlastní aktivity, role racionality

Koncepce Kluckhohnové a Strodtbecka rozčleňuje kultury podle tohoto kritéria na tři skupiny. Na ty, jež dávají přednost spontánnímu vyjádření lidské osobnosti prostřednictvím citů, emocí, impulsů a tužeb (především přírodní národy a etnika); na ty, pro něž je prvořadá role aktivity v komplexním rozvoji lidské osobnosti (evropská kultura); a konečně na ty kultury, kde jsou výsledky lidské aktivity přímým prostředkem k hodnocení jedince (americká kultura).

Důraz na rozvoj všech aspektů osobnosti v neustálém procesu zdokonalování se je rys evropské kultury, který z environmentálního hlediska opět vzbuzuje naději. Proces zdokonalování může totiž probíhat ve dvou dimenzích, prostřednictvím racionálního či mimoracionálního poznávání. Racionalita je jednou z ústředních hodnot západního hodnotového žebříčku, jež pomohly dovést tuto civilizaci k nebývalému rozkvětu. Racionální rozvoj nových technologií je rovněž jednou z cest, jež by mohla lidstvo vyvést z globální ekologické krize. Pravděpodobně díky dobré historické zkušenosti s racionálním rozvojem, a také proto, že je to pohodlnější, věří zřejmě většina západní populace, jež si ekologické problémy uvědomuje, právě tomuto východisku z ekologické krize. Tento předběžný závěr jsem provedl na základě výzkumu, jenž v roce 1993 zpracoval sociolog G. Scherhorn na vzorku německého obyvatelstva. Podle Scherhorna si zhruba polovina Němců uvědomuje ekologické problémy a má pocit odpovědnosti za přírodu. Z této poloviny se však plné tři pětiny nejsou ochotny ve svých materiálních nárocích uskrovnit s poukazem na to, že nové technologie a další ekonomický růst ekologické problémy vyřeší.[8]

Tito „techno‑optimisté“, vycházející většinou zároveň z liberální ekonomické tradice, přijali s povděkem systémovou studii Faktor čtyři, jež se nesmírně precizně a nutno říci poměrně úspěšně snaží doložit, že je možné dvakrát zvýšit blahobyt při polovičním využívání přírodních zdrojů.[9] Analýzy tohoto druhu však v sobě skrývají zřetelné nebezpečí. Nebezpečí, že lidé, ukolébaní všemocností inženýrů třetího tisíciletí nebudou cítit motivaci k preferenci postmateriálních hodnot před materiálními.

Dlužno dodat, že jednostranný důraz na racionalitu, jenž pan Vavroušek nazývá “pýchou rozumu“,[10]  spoléhání se na dostatečnost rozsahu, hloubky a spolehlivosti lidského poznání a na schopnost dohlédnout veškeré důsledky lidského počínání, vedly již nejednou k obrovským omylům (např. levné, technologicky perfektní a zdánlivě bezproblémové používání chlorovaných a fluorovaných uhlovodíků (freonů) v chladících zařízeních). Jako žádoucí se tak jeví doplnění racionálního myšlení intuicí a citem a opatrnost při zavádění nových technologií i při jakýchkoliv zásazích do přírody.

Druhým možným východiskem z ekologické krize, kromě vývoje nových technologií, je pak zřejmě změna hodnotového paradigmatu západní civilizace. Změna, jež by ve svém důsledku přinesla obrat od konzumního způsobu života, tedy od spatřování hlavního smyslu života v dosahování stále většího pohodlí a uspokojování stále rostoucích potřeb, k důrazu na kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcí zbytných. Je pozoruhodné, že to jsou stejné hodnoty, jež dala židovsko‑křesťanská tradice do vínku západní civilizaci. V církvi a víře tak vidím další možnou naději při přibližování se k opravdu trvale udržitelnému způsobu života.

4.      Vztahy lidí navzájem, postavení individua ve společnosti

Podle Kluckhohnové a Strodtbecka existují v této kategorii tři hlavní hodnotové orientace ‑ lineární uspořádání, kolaterální uspořádání a individualismus. V západní kultuře je na konci 20. století převažující hodnotovou orientací individualismus. Pro něj je typický předpoklad, že egoistické chování jednotlivce a jeho soupeření s ostatními automaticky prospívá nejen každému osobně, ale i společnosti jako celku ‑ předpoklad postavený na liberálních teoriích tzv. klasických ekonomů a dá se říci odpovídající i hodnotovému systému většiny větví protestantismu. Individualismus, ztělesněný v kapitalismu, umožnil prudký růst západní ekonomiky. Stinnou stránkou rozvoje ekonomiky však bylo (a stále je) jeho uskutečňování především na úkor přírody. Vyhraněný individualismus zároveň vedl k poklesu pocitu odpovědnosti za věci veřejné (podrobněji viz kapitola 5).

Ve východní Evropě “zvítězil“ individualismus nad kolektivismem reálného socialismu, jenž zde byl prosazován po většinu druhé poloviny 20. století. Socialismus, postavený na marxisticko‑leninské ideologii a hodnotovém systému komunismu, zbavil drtivou většinu občanů možnosti podílet se na rozhodování o věcech veřejných, vedl k pocitu frustrace z nemožnosti systém změnit a logicky i ke ztrátě jakéhokoli pocitu spoluodpovědnosti za společnost či životní prostředí. Tento pocit bohužel ve značné části, zejména starší, východoevropské populace přetrval a bude jistě nějakou dobu trvat než se podaří ho plně zařadit zpět do vyšších pater našich hodnotových žebříčků. Po zhroucení socialistických systémů se státy východní Evropy vydaly v reakci na uplynulé období razantně cestou individualismu.

Zhroucení kolektivistického systému socialismu prokázalo jeho neživotaschopnost. Na druhé straně například některé globální problémy prokazují stále důrazněji, že ani vyhraněná hodnotová orientace individualismu nemá budoucnost. Zdá se tedy, že bude nutné doplnit zdravou liberální soutěživost spoluprací při dosahování společných cílů. Bude zřejmě nutné i cílevědomě regulovat trh právními normami, jež budou vycházet z dlouhodobých trvale udržitelných koncepcí, přijatých na základě širokého konsensu obyvatelstva.

5.      Vztah kultury k lidské podstatě, pojetí lidských práv  a odpovědnosti

Tato kategorie umožňuje odpovědět na otázku, zda ta která kultura či společnost považuje člověka za ve své podstatě dobrého, jemuž je možné dát svobodu jednání nebo zda je člověk ve své podstatě špatný a je potřeba ho kontrolovat a usměrňovat. V západní kultuře převládl kladný pohled na člověka, jenž postupně získal široká osobní práva a zároveň bylo zakázáno komukoli, aby jiného člověka v těchto právech omezoval.

Samotný koncept lidských práv má kořeny v jedné z klíčových hodnot západní kultury ‑ humanismu. Prosazení a právní zakotvení základních individuálních lidských práv a svobod na mezinárodní úrovni bylo myslím jedním z největších příspěvků západní kultury světu a povýšilo lidské bytí na kvalitativně vyšší úroveň. Koncept lidských práv se rovněž zásadním způsobem zasloužil o zakořenění a prohloubení demokracie v západní civilizaci.

Domnívám se ale, že naplňování a respektování lidských práv ještě samo o sobě hodnotou není a může působit ve svém důsledku dokonce i negativně. Opravdovou hodnotou s pozitivním obsahem se stává až tehdy, když je rozvoj lidských práv a svobod doprovázen odpovídajícím rozvojem odpovědnosti člověka za své jednání. Myslím, že právě nedostatečně rozvinutý pocit odpovědnosti za svoje jednání i za svoje okolí, svoji zemi či celou planetu, společně s neschopností globálnějšího a dlouhodobějšího uvažování jsou prapříčinami většiny dnešních ekologických problémů. Tak například výše analyzovaný konzumní způsob života je pouze důsledkem neodpovědnosti a neochoty globálně uvažovat. Budeme‑li mít tedy ambice aktivně usilovat o modifikaci hodnotového paradigmatu západní kultury tváří v tvář globálním ekologickým problémům, je myslím právě apelování na globální uvažování a odpovědné jednání tou správnou cestou. Budeme‑li od lidí požadovat uskrovnění v jejich osobním konzumu, dočkáme se zřejmě poměrně legitimního argumentu o nezasahování do jejich osobních svobod. Budeme‑li však požadovat uvažování o širších dopadech jednání a předjímání důsledků jednání každého jednotlivce, podobný argument již neobstojí a bude pouze projevem nedospělosti uvažování. Samotná koncepce trvale udržitelného způsobu života je bytostně optimistická, neboť předpokládá, že lidé, pokud jsou dostatečně informováni o dopadech svého jednání, budou chtít a dokáží svoje jednání příslušně korigovat. Doufejme, že tento předpoklad je opravdu správný.

ZÁVĚR

Hodnotové paradigma západní kultury jí přivedlo k nevídané materiální prosperitě. Této prosperity však bylo dosaženo z velké části na úkor životního prostředí. Myslím, že nastal okamžik, pokud jsme ho již nepropásli, kdy bude muset západní civilizace zvážit, zda je pro ní lepší pokračovat v duchu starých paradigmat ve zvyšování svých materiálních nároků či zda se rozhodne pro kvalitní, nekonzumní a odpovědný život, jenž navíc umožní plnohodnotný život i dalším generacím.

V textu jsem nastínil několik nadějí na přijetí myšlenek trvale udržitelného způsobu života. Existuje však ještě další naděje. Podle sociologického výzkumu, jenž provedla agentura GfK Praha počátkem roku 1996, se drtivá většina české populace domnívá, že pro zachování přírody a životního prostředí je třeba změnit vlastní chování a morálku. Plných 68,5% s touto myšlenkou rozhodně souhlasí a dalších 26,2% s ní spíše souhlasí.[11] Je pozoruhodné, že i když se k této myšlence hlásí takřka 95% populace,  a zároveň v deklarovaném žebříčku hodnot je hodnota “mít zdravé životní prostředí” na prvním místě,[12] děje se toho zatím tak málo! Důvodů je samozřejmě mnoho. Mezi ty nejdůležitější patří špatná informovanost o reálném rozsahu ekologické krize a nedostatečná ekologická infrastruktura, jež by zvýhodňovala ekologicky šetrné chování. Většina lidí totiž investuje své prostředky co nejekonomičtěji, což znamená při existenci stávající infrastruktury většinou  neekologicky. Podaří-li se nám vybudovat infrastrukturu, jež bude ekologické chování zvýhodňovat i ekonomicky, pomůže to jistě i k postupné přeměně našeho chování, po jehož tisícerém opakování může dojít i  ke změně našeho systému hodnot. K vytvoření podobné infrastruktury je však zapotřebí politických rozhodnutí, pro něž budou důvody jen tehdy, bude-li existovat dostatečně silný tlak ze strany občanů. V občanské společnosti, jež přirozeně patří k demokratickým tradicím západní kultury a tím  i jejího hodnotového paradigmatu, vidím další velikou naději.

Domnívám se, že právě nyní je ten nejvhodnější čas se otázkou východisek z ekologických problémů a tedy i možnou změnou hodnotového paradigmatu západní kultury vážně zabývat, neboť generace lidí konce druhého a začátku třetího tisíciletí má k tomu podle mého názoru neopakovatelnou příležitost. Jestliže před sto lety mohlo být snad brzy a lidé přesné příčiny ekologických problémů neznali, pak za sto let může být  již pozdě ekologické problémy řešit. Výhodou dnešní generace je to, že má již velmi dobré znalosti o příčinách potíží a zároveň široké vrstvy obyvatelstva začínají tyto problémy považovat za vážné. Nesmíme však zapomínat, že ke změně  duchovní složky kultury, jejíž integrální složkou je hodnotové paradigma kultury, a jež je podle mého jedním z východisek z ekologické krize, je zapotřebí poměrně dlouhého časového období. Jedná se tedy o závod s časem. Myslím však, že pozdě ještě není. Budeme-li o globálních souvislostech svého jednání odpovědně přemýšlet a zároveň na lokální úrovni jednat, dočkají se následující generace možná ještě hodnotnějšího života, než generace naše.

BIBLIOGRAFIE:

Keller, J.: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. G plus G. Praha, 1995.

Keller, J., Gál F., Frič P.: Hodnoty pro budoucnost. G plus G. Praha, 1996.

Kohák, E.: Zelená svatozář. Sociologické nakladatelství. Praha, 1998.

Kluckhohn, F., Strodtbeck, F.L.: Variations in Value Orientations. Wesport, CT: Greenwood, 1961.

Lehmannová, Z.: Kulturní dimenze mezinárodních vztahů. VŠE. Praha, 1999.

Scherhorn, G.: Über Konsumentenverhalten und Wertewandel: die Notwendigkeit der  Selbstbestimmung. Politische Ökologie Special. September October 1993.

Vavroušek, J.: Hledání lidských hodnot slučitelných s trvale udržitelným způsobem života.    Životné prostredie č.6/1994.

Weizsäcker, E.U., Lovins, A.B., Lovinsková, L.H.: Faktor čtyři. Ministerstvo životního prostředí. Praha, 1996.